Trenažéry

Co je to za situace a za lidi? Co přinesly mě a stále přináší? Proč nás tak moc vyvádí z míry?

Ve své roli pracovní, stejně tak v osobních rolích (manželka, matka, kamarádka, spolubydlící) jsem se setkávala s mnoha takovými situacemi a lidmi. Provází mě celým mým životem a považuji je s odstupem času za velmi užitečné a prospěšné pro můj rozvoj.

Jsou to situace a lidé, kteří svým chováním brnkají na velmi citlivou strunu ve vašem těle či duši. Jsou to přesně ty situace, které přichází v pravou chvíli, aby nás vyvedly z nečinnosti a přinutily nás něco udělat. Jinak, jiným způsobem. Nutí nás často vyjít z naší komfortní zóny a udělat krok vpřed, který jsme vždycky odkládali. Tyto situace a lidé nám umí tzv. otevřít oči a často odhalit skryté bolesti, které si ani sami nechceme připustit.

Jsou také příležitostí zamyslet se nad vlastním počínáním, vrací nás často do míst (fyzicky i psychicky), kde jsme utekli např. od problému nebo kde jsme zanechali něco nedodělaného.

Co mě vede k tomu říkat, že je to příležitost? Jak, že jsme něco zanechali nedodělaného? Proč by vůbec tady měly být a proč bych se jimi měl vůbec zabývat?

Považuji tyto situace i lidi se kterými se setkávám za mé osobní trenažéry… Stejně jako když potřebujete posílit určité svalové partie nebo chcete zvýšit fyzickou kondici, tak přistoupíte ke cvičení. Můžete využít služeb trenéra či mít vlastní plán. Nakonec, abyste zjistili, jak na tom jste, tak využijete pravděpodobně určitou formu testu – uběhnout určitou vzdálenost na rychlost, zdvihnout závaží na jednotlivých partiích…

Tyto situace jsou na tom podobně. Celý život se trénujete pro určité role v životě, nějaké vlastnosti či schopnosti máte již od narození nebo dané stylem výchovy, některé jste se sami naučili, protože pro vás byly přínosné. Některé schopnosti vám nejsou úplně vlastní, i když sami cítíte, že byste je potřebovali. Některé věci vám jsou nepříjemné a až se vám příčí, ale i přesto (nebo možná proto) je potkáváte. Na ty pak přichází na řadu „trenažéry“.

Situace a lidé v té podobě, jakou zrovna potřebujete, abyste se posunuli dále. Abyste se naučili něco nového a pravděpodobně překonali své limity.

Tápete, jaké to jsou situace?

Hlavně u dětí se mi neustále vrací jeden bumerang. Ten bumerang se jmenuje „požádat o pomoc a důslednost“, tedy spíše „nedůslednost“ pramenící především z té hloupé potřeby nikoho neotravovat, a pokud přijde menší nesouhlas či odpor, tak si to raději udělat sám.

V mém případě je to hlavně o tom, že si uvědomuji, že již jsou starší synové dost velcí na to, aby hodně věcí udělali sami a pomohli i v domácnosti. Sama se sebou však zápasím s tím, že vlastně nikoho nechci otravovat (sama si to udělám rychleji, a ještě se nemusím s nikým dohadovat) a nejen u druhých, ale i sama u sebe mám problém s důsledností.

A co mi zrcadlí můj trenažér? V čem mi pomáhá?

• Třeba v tom, že potřebuji vnitřně zpracovat to, že se dětem nechce a ten odpor je zřejmý a často i hlasitý.
• V tom, že se musím držet, abych to automaticky neudělala já sama – ten automat je pěkná potvora.
• V tom, že potřebuji dát nastaveným pravidlům rutinu – a to nejen u dětí, ale hlavně u sebe.
• V tom, že se při vynechání k tomu znovu vrátím a budu pokračovat.

Na jakou strunu trenažér brnká v mém nitru? Potřeba neotravovat, zvládnout všechno sama, mít vše pod kontrolou… A asi by se při hlubším hledání našly další oblasti.

Proč a kdy k nám trenažér přichází?

Jak jsem již zmínila výše, trenažéry považuji za velmi důležité, ba co, nutné k tomu, aby se něco posunulo dále. Je to v podstatě jako s dětskou zvídavostí. Děti, v touze poznávat svět, se již od miminka učí kvantum nových věcí, posilují si své svalstvo, učí se uchopovat, sedět, stát, chodit… Později skákat, jezdit na kole… A to i tehdy, když několikrát neuspějí, nebo jim to není třeba zrovna příjemné.

I my dospělí máme tuto touhu vrozenou, resp. bych to asi neměla nazývat touhou, nýbrž lidskou potřebou. Tato potřeba vám může být naprosto zjevná, protože o ní víte (např. potřeba uspět) anebo taky více či méně skrytá. Takovou potřebu na první dobrou nevidíte, ani nepociťujete, ale vaše podvědomí si o ni říká. V takovou chvíli přichází velmi často trenažéry. Nenechají vás na holičkách a přiběhnou, aby vám tu vaši skrytou potřebu ukojily.

Třeba tady v tomto příkladu je typická skrytá potřeba. Někde v koutku duše toužíte po bezpodmínečné lásce a chcete si najít partnera, který vás bude milovat přesně takovou/ takového, jaká/jaký‎‎ jste. Nicméně neustále narážíte na partnery, kteří vás spíše využívají. Máte pocit, že se jim potřebujete zavděčit, ukázat v nejlepším světle, protože pak vás budou mít rádi. Ve finále se jim podbízíte a necítíte se ve vztahu vůbec rovnocenní. Můžete se na tyto partnery dívat jako na strašné „zloduchy“, anebo je přijmout jako svoje trenažéry.

Co vám takový trenažér chce říct? Třeba toto:

Ahoj, no tak když se chceš podbízet, tak proč ne, mně to vlastně nevadí a dělá mi to dobře. Ty vlastně nechceš, abych tě miloval takovou, jaká jsi, že? Ty si vlastně myslíš, že takovou tě ani milovat nemůžu? Hm, tak já ti dám přesně to, co chceš, jo? Schválně, jestli ti to tentokrát dojde.

Zní to tvrdě a je to nepříjemné? No, asi ano… Trenažér bývá nepříjemný a často brnká právě na tu hodně hluboko skrytou strunu. Často je to pak struna spojená se sebeláskou, schopností se ohodnotit, schopností se prosadit, nemít pocit toho, že otravujete a…. Víc už si určitě budete umět dosadit sami.

Jak tedy s touto situací, trenažérem můžete pracovat?

Resp. jak můžete pracovat se sebou, aby vás trenažér neohrožoval, ale byl vám ku prospěchu? Konkrétně v tomto případě je to běh na delší trať a bude nutné pracovat hlouběji na tom, odkud až pramení ta potřeba zavděčit se, být trochu lepší než doopravdy jsem…

Trenažér je vlastně jen „prostředník“, nezpracováváte jej, ale zpracováváte sebe tak, aby vám trenažér přinesl užitek teď nebo do budoucna.

Co konkrétně můžete dělat k odhalení podstaty toho, co vás trápí?

• Sledujte své myšlenky. Jaké myšlenky vám vyběhnou v krizové situaci? Co mají společného?
• Zkuste tyto myšlenky zachytit na papír. Co konkrétně říkají? Jsou pro vás pozitivní a lichotící? Cítíte se v nich dobře?
• Jak by mohly tyto myšlenky vypadat jinak, aby vám v nich bylo dobře? Co byste si rádi říkali? Jaké myšlenky byste rádi v sobě uchovávali?
• Sepište si tyto nové myšlenky. Můžete je pojmout jako afirmace a připomínat si je kdykoliv budete potřebovat.

Přeji vám mnoho kvalitních trenažérů, jakých jsem měla a stále mám já. A hodně síly a chuti jim naslouchat a využívat jejich služeb.

Vaše