Syndrom hodné holčičky

Vidíte se v tom? Taky upřednostňujete všechno a všechny před sebou či vašimi prioritami? Neodmítáte? O co že to jde? Odkud to pramení? 

Taky to určitě znáte, dětství plné slov a pochval typu: „Ty jsi tak hodná holčička.“, „No vidíš, jak ti to jde, jsi tak šikovná.“, „Teda, ty se vůbec nevztekáš, jsi opravdu hodná holčička“… atd.

Nebo taky nepříjemného srovnávání: „Podívej se na tamtu hodnou holčičku, maminka jí řekla, že jí bonbon koupit nemůže a vůbec se nevzteká, zato ty pořád.“, „Viděl jsi snad svoje kamarády, že by rodičům odmlouvali jako ty?“

Doplňte si dle libosti vlastní verzi, se kterou máte zkušenost z dětství vy.

Také jste tyto věty slyšeli nebo je říkáte svým dětem? Jak na vás působí teď? Cítíte ve svém současném životě vliv těchto slov?

Říká se, že slova mají velmi velkou sílu, a zvláště u malých dětí. Náš mozek se chtě nechtě programuje už od útlého dětství. Ač se rodiče snaží své děti vychovat nejlépe, jak umí, tak jim nevědomky možná zasévají semínko, ze kterého nevykvete květina, ale pěkně pichlavý bodlák. Tímto rodiče neodsuzuji, každý v danou chvíli jednáme tak, jak umíme.

Já to takto také měla a možná jsem po tom i toužila. Jsem prototyp hodné holčičky a vlastně jí jsem v určitých ohledech pořád. Hodná holčička už ve školce, na základní škole premiantka, tak šup s ní na sedmileté. Pak na vysokou a rychle do práce a tam se ukázat.

A jak se projevuje taková hodná holčička?

Tedy, jak to bylo u mě a v některých situacích stále je…

• Nevzteká se a to ani tehdy, když toho má po krk a nejraději by vzteky brečela.
• Neodmlouvá, to přece hodné holčičky nedělají. Když už chce říct jiný názor, omluví se dopředu, že s tím vůbec nechce otravovat, ale… (ajaj, jako bych se ještě před pár roky slyšela).
• Vždy upraví svůj program ve prospěch druhého, ona si to přece může zařídit jinak a nikoho dalšího nebude otravovat.
• Nežádá o pomoc, ani když to fakt nestíhá nebo si neví rady… Raději bude do noci pracovat, dodělávat po chvilkách a upírat si čas pro sebe.
• Nemluví, když není přímo dotázána.
• Neříká vlastní názor – co kdyby se někomu jinému nelíbil a ona jej musela obhajovat.

Tahle hodná holčička se možná i díky své „hodnosti“ dostala až na pozici manažerky a vedla tým 6-8 lidí ve velké automotive firmě…. Byla jsem to já. Plná hrdosti sama na sebe, že jsem to všechno dokázala, že něco umím, že mě někdo chválí, jak jsem šikovná, jak jsem hodná.

Každému vycházela vstříc, odporovala jen pomálu, snažila se vyhovět každému a vždy, o pomoc nežádala, často vedla svůj tým k nesamostatnosti (protože já to přeci zvládnu sama a nebudu s tím někoho otravovat).

Za pochodu se učila všechno možné, hlavně delegovat a prosazovat sama sebe. Obdobně to probíhalo doma. Díky bohu za mého úžasného manžela, jenž tímto syndromem příliš netrpí a hodně mě naučil a učí i teď.

Moje hrdost začala mizet ve chvíli, kdy jsem se cítila pod psa, nemohla jsem z ničeho nic polykat. Bolela mě hlava, měla jsem úzkostné pocity nedocenění, marnosti, frustrace, že nic nestíhám, že stejně nejsem schopná cokoliv dotáhnout.

Hodná holčička už nemohla dál…

Tohle byli ty více čitelné symptomy syndromu hodné holčičky a samy se mi postupně odkrývaly spolu s mým vývojem a růstem. Ty méně čitelné symptomy byly důsledkem nahromaděných a potlačených „špatných“ pocitů. U mě typicky vztek, agrese, křik a následně i bezmoc.

Bohužel v nejvíce vypjatých situacích obrácená ne vůči těm, kterým jsem neustále ustupovala, ale vůči těm nejvíce milovaným – vůči mojí rodině a dětem. Dlouho mi trvalo si to uvědomit a hlavně přiznat, že ten vztek nejsou oni, ale já a moje bezmoc. Teprve tehdy jsem byla schopná a ochotná pracovat na změně.

Jsem stále hodná holčička, v mnoha ohledech stále ta malá holka s rezavými vlasy a mám mega velký kus cesty před sebou. Jeden velký rozdíl tam však je. Už si tohoto jsem vědoma, vědomě s tím umím pracovat a vědomě se stopuji ve chvílích, kdy je toho na mě moc a vím, že místo řízeného uvolňování hrozí výbuch sopky. Vím také, že není nutné se pranýřovat, když to prostě nezvládnu. Naše emoce jsou zkrátka silnější než rozum.

jak jste na tom vy? Vidíte se nebo to máte jinak? Co s tím můžete prakticky dělat?

Cest a způsobů je nespočet. Pro začátek mám jednu zásadní radu, která dělá zázraky. Naučte se říkat „NE“ ve chvílích, kdy je vám to opravdu nepříjemné. Ochráníte tím sami sebe. Jasné a zřetelné ne, bez výčitek a omluv má léčivou schopnost.

Pokud vám samotné „NE“ nejde z pusy, a máte potřebu vysvětlovat, pak můžete k němu přidat následující:

• Připravte si věcné a konkrétní argumenty – ne výmluvy, ale reálné a upřímné informace, proč ne. Když např. nechcete jít s kamarádkou na ples, na který jste zváni, protože se na to necítíte. Můžete říci „Nepůjdu, nechce se mi do tak velké společnosti, necítím se na to. Zůstanu v sobotu raději sama doma.“
• Můžete také navrhnout alternativu, třeba bude druhé straně vyhovovat také. „Nepůjdu na ples, nechce se mi do tak velké společnosti. Napadlo mě však, že bychom mohly spolu zajít na bowling nebo na pokec.“

Dobrá zpráva nakonec – většina hodných holčiček vyroste v silné holky a ženy, které si jsou vědomy své hodnoty. Jen to občas stojí více úsilí a větší prozření, než si v nejhorších chvílích umí představit.

Vaše